Strhni svou košili, máš-li jakou, 

odhoď své boty - a nech je spát. 

Možná ti neřekli pravdu zlatou, 

to že dnes žiješ - je jenom snad. 

Všechno je krátce tak, všechno chvíli, 

propadlé času jak rezavý rýč. 

Co na tom záleží? Čas se chýlí, 

sotva se nadechneš - už je pryč.

Oddat se iluzím? Spálit snění? 

Co bude zítra...?! Ty to snad víš? 

Včera mi napsala - zítřek není. 

Zase jsem pravdě o krůček blíž.

Odcházím alejí, třídím listí, 

cosi se ztratilo, vím to jen já? 

Nikdy to neskončí, jsem si jistý. 

Nikdy to neskončí - život se zdá...

Autor: Robert Schoenttner

O postmodernistické bramboračce

Každému myslícímu člověku je jasné, že když si chce uvařit polévku, tak podstatou je prostor pro vaření, znalost vaření, mít k dispozici vše potřebné k přípravě polévky, dále mít vhodné nádobí a nástroje k očištění a nakrájení či nastrouhání zeleniny, vodu. A konečně i energii, která by přivedla připravenou polévku k varu a uvaření. 

Každé jídlo podle receptu, jinak je nestravitelné 

Jedno bez druhého se neobejde. A samozřejmě, že postup je dán lidskou potřebou jíst, znalostí postupu jak vyrobit vybranou polévku podle chuti, aby organismus získal potřebné látky stravou a člověk měl z ní i požitek, slast. Postup vaření polévky se nedá zvrátit, protože každá ingredience potřebuje svou dobu i intenzitu varu, velikost jednotlivých kousků různých druhů zeleniny, míru v množství, aby chuť jedné nepřevažovala nad druhou, určité koření v určitém množství a než ji neseme na stůl, i různé přídavky podle druhu polévky. To je řád. Jakékoliv pokusy tento řád podlomit, nebo vymyslet něco, co se může měnit, aby obvyklý řád přestal platit, či přidávat do polévky něco, co změní její charakter, může v důsledku být nestravitelné a lidský organismus, který potřebuje řád, něco takového nepřijme a snaží se nestravitelných součástí zbavit, pro člověka nepříjemnou cestou. No, ještě že máme ty naše moderní medikamenty, které následky našich pokusů hned napraví, zbaví nás nepříjemných tlaků v žaludku, následků překyselenosti či problémů se střevy. Ale jako „zlý bonus“ někde něco poškodí. A čím více se na něho spoléháme, tím více škodí. Tolik o řádu a pořádku z mého pohledu. 

Bitva v kuchyni

Samozřejmě, že do této polévky lze vložit pečlivě oprané a nabobtnané barevné fazole, které se budou snadno vařit, jen se musí dát pozor, aby se nerozvařily a místo polévky by nevznikla hustá neupotřebitelná kaše.

A tak je to i myšlením, které opomíjí míru a následky, které se nedají tak snadno odestát. A těch kuchařů se najednou sejde celá řada. Někteří radí přidat koření, druzí zase ubrat kaše a přidat jinou ingredienci, ale nic to nepomůže, protože základní recept byl porušen. Ovšem, nikdo si na něho už nevzpomněl. A strávníci se nejdřív nevěřícně koukají na talíř, vezmou lžíci, ochutnají, zašklebí se a vstanou výhružně ozbrojeni všemi příbory za účelem ztrestat kuchaře. Při honbě za kuchaři tu si někdo ukradne pečené kuře, onen zase uloupne velký kus dortu, jiný zase sní salát nebo si schová pod kabát suché francouzské víno, které se používá do francouzských omáček. Šéfkuchař vyleze na židli a chce něco říci, ale pusu mu zavře lívanec se šlehačkou. A na původní recept si zase nikdo nevzpomene.

Chytrá hlava - všichni si přijdou na své

Do kuchyně, kde probíhá boj, vejde člověk, který všechno ví, protože všude byl, přehlédne bojiště, brzy zjistí, o co vlastně jde a řekne: doba je jiná, proč se hádáte? Dáme tomu pokrmu jiné jméno a prohlásíme ho za tradiční pokrm Evropy. A bude se jmenovat po tom, kdo ho vyrobil, přihlásíme ho do soutěže a když vyhraje, bude patřičně odměněn a pak všichni, kdo mu v tom bránili, zaplatí výlohy. Není nad to, když si dokáže někdo tak poradit s rozvaděným kolektivem, který svou nešikovností zkazil původně zamýšlenou polévku. 

Zrodila se jiná receptura, taková, do které může každý přidat, co se mu zachce a nikdo ho nebude šikanovat, že tam chybí majoránka.  

O tom, jak hledat lidské hodnoty a co z toho vyplyne

Před několika lety jsem měla konečně příležitost si opatřit v českém jazyce a báječném překladu Etiku Nikomachovu a Metafyziku od Aristotela a Aristoteles se stal mým oblíbencem, učitelem a blízkým člověkem, jako se jím stal později i sv. Augustin ve svých spisech, zejména v knihách O Boží obci a stejně pilný a geniální Tomáš Akvinský ve svých Summách, které však nedopsal. 

O třech velkých učitelích, hledání hodnot a o zabouchnuté bráně k vědění 

Položíte-li mi otázku, proč zrovna tito tři dávní učitelé, filosofové a autoři velkých děl? Za prvé proto, že mne vnitřně oslovili, i když jsem dříve netušila, že se nimi v životě potkám. Jeden logikou a úchvatným podáním, druhý svou křesťanskou upřímností, naléhavostí, láskou a charakterem, i horlivostí ve svém poslání, ve snaze vytyčit a otevřít fundamentální otázky života v celém jeho podstatě, pro člověka, křesťanstvo a společnost, ten třetí, který se snažil, též s neustávající křesťanskou upřímností, láskou, charakterem, důsledností a pílí vytyčit hradby dosažených mravních a filosofických, věroučných a kulturních hodnot před průnikem nové doby, která je měla postupně rozmělňovat, a pak doslova rozebírat. Dočkal se později velké kritiky a z dnešního pohledu 21. století, kdy hledáme evropské hodnoty s vyplazeným jazykem a možná, že bychom pak rádi za nimi zabouchli dveře. Ale není cesty pro mnohé zpět, protože by neporozuměli, jsouce odtrženi od hloubky i touhy naplňování kardinálních křesťanských ctností (od víry, naděje a lásky), které ať chtějí nebo nechtějí, prodlévají v hlubinách svědomí, když už ne v činech. Je to již pouhá stínohra prožívání života, nebo ještě jinak, což je naléhavější, plnosti života. Ale o tom dále. 

Jen nyní pro doplnění, každá z vyjmenovaných kardinálních ctností obsahuje celou škálu tradičních hodnot, které postupně vyprodukovala lidská společnost od počátku a spatřovala v nich vědomí lidské a později i řádu, což je patrno ze Starého a Nového zákona a jejich exegezi v dalších časech. 

O nemilosrdné době, vyprázdněných pojmech a novém hledání jejich obsahu

Pro své lásky, dávno již zpráchnivělé, jsem sklízela i posměch od svých jinak vzdělaných přátel i nejbližších, kteří si myslí, že ztrácím čas s něčím, co už neplatí a nikdy platit nebude, protože hranice jsou prolomeny a já je zbytečně drátuji a spravuji po nocích, když se člověku nechce spát. V mých úvahách a bláhových lucidních snech stojím před prázdným chrámem, z kterého „šechína“ už zmizela apod. To si někteří myslí, hlavně ti, kterým se už nechce číst objemné knihy. Ale měla jsem jednou šanci se setkat s jedním slavným profesorem filosofie, rodilým Řekem, kterému jsem se svěřila k mé velké náklonnosti k Aristotelovi a on mne živelně objal. Také on pokládal Aristotela za svého učitele a průvodce v jeho vlastních úvahách. O sv. Augustinovi a Sv. Tomáši Akvinském jsme nemluvili. Proč taky, i on měl ráda Aristotela a s Augustinem polemizoval. Všichni přeci přirozeně k sobě. Ale jak k sobě? Ještě jsem nenarazila na dílo, které by o jejich vzájemném prolínání přes staletí napsal esej. Takže to nikdo pořádně neví. Ale proč taky, když už je to tak dlouho za námi!

Ale není to tak snadné 

Ale není to tak jednoduché, protože každý prožil svou dobu. Z toho plyne, jak je nebezpečné spoléhat na pravidlo, že dějiny se opakují! Opakují se jen činy, které si převzalo a pak realizovalo v tu chvíli potřebné schéma chování s předem vyzkoušeným výsledkem, který se však ve změněných podmínkách může vymknout z ruky, že ano? Jen to, co je stálé, takovou zkoušku vydrží. To záleží na lidském jednání. I takové kardinální hodnoty, jako je víra, naděje a láska, mohou nabýt obludné, až nebezpečné podoby, pokud ztratí svůj původní obsah a poslání k těm, po nichž se požaduje tak mnoho, jak mnoho jim bylo dáno. A nebo poslouží k nějakému kvízu - řekni co si myslíš a já ti řeknu, kdo jsi. Myslím, že bychom měli zakusit trýznivé studium původních autorů, kteří položili základy evropské kultuře, přetrpět nepohodlné studium a zjistit, zda v dávno zapomenutém hrobě neleží odpovědi na naše naléhavé otázky, abychom  byli schopni obhájit svou cenu pro současnou civilizaci.